NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není žádnou novinkou, že newyorská kytarová scéna neustále plodí nepřeberné množství kapel, z nichž některým se podaří prorazit i do mainstreamových hudebních vod a jejichž věhlas překročí i řeku Hudson. Jedněmi z těch šťastnějších se stalo i trio YEAH YEAH YEAHS, které na sebe dokázalo upozornit už svým debutem „Fever To Tell“ z roku 2003. Ač se nejednalo o kolekci zrovna lehce přístupných skladeb, tak si tato sbírka neurotických písní dokázala získat přízeň fanoušků indie rocku.
Kapela se po třech letech vrací ve znamení rozhodnutí nestát na místě. „Show Your Bones“ je totiž mnohem přístupnější a stravitelnější nahrávka, než by se dala po divoké prvotině očekávat. Samozřejmě, že na jazyk se dere logické zdůvodnění v podobě snahy vetřít se do přízně širšího publika, což sice může být pravda, ale na druhou stranu je zbytečné něco takového kapele vyčítat, když se tak neděje za cenu ztráty kvality produkce. Myslím si, že YEAH YEAH YEAHS své věrné určitě nezradili. Indie rockovým tradicím zůstávají věrni i nadále, avšak svůj výraz přeci jen více „zcivilizovali“ a otupili hrany jeho ostří. Jednotlivé písně tak působí uhlazenějším dojmem, za což kromě minimalizace různých zvukových ruchů a dalších efektů může hlavně zklidnění vokálního projevu Karen, která se ze vzteklé divoženky proměnila v lehce afektovanou intelektuálku. V jejím hlasu mají YEAH YEAH YEAHS velmi silnou devízu. Tato dívčina je schopna svým hlasem dodat poměrně jednoduchým kompozicím dostatečnou barevnost a zajímavost, čímž se každá píseň na „Show Your Bones“ stává potenciálním hitem.
Ten první na sebe nenechal dlouho čekat a dostalo se mu i kvalitního klipového zpracování. Hovořím o skladbě „Gold Lion“, která celé album i otevírá. Ovšem dalších singlových favoritů je zde hned několik. Kupříkladu trojka „Fancy“ se svým pomalým tempem a zkresleným hlasem Karen vrývá pod kůži se stejnou razancí jako jehla od injekční stříkačky. To „Honeybear“ je zase ideální vypalovačka, která se pouští na divokém večírku, kdy alkohol teče proudem a děvčata jsou povolnější mnohem více než kdy jindy. Na emotivní strunu pak příjemně zahrají lehce posmutnělá „Dudley“ anebo vydařený cajdáček „Warrior“, který bych tímto pasoval i na nejlepší kousek z alba.
Za největší pozitivum desky pak lze považovat fakt, že i přes jednoduchou a průhlednou stavbu jednotlivých písní obsahuje veliké množství kvalitních nápadů a melodií, díky čemuž se jen tak neoposlouchá a dokáže být po dlouhou dobu velice příjemným společníkem. YEAH YEAH YEAHS se prostě posunuli zase o další krůček dál. Fanoušci starší tvorby jim za to možná budou spílat, já jsem však spokojen, protože „Show Your Bones“ má do nějaké laciné a podbízivé rychlokvašky hodně daleko.
YEAH YEAH YEAHS natočili dobrou desku. Ne tolik šokující jako debut, zato přístupnější, hitovější a stravitelnější.
7,5 / 10
Brian Chase
- bicí
Karen
- zpěv
Nick Zinner
- kytara
1. Gold Lion
2. Way Out
3. Fancy
4. Phenomena
5. Honeybar
6. Cheated Hearts
7. Dudley
8. Mysteries
9. The Sweets
10. Warrior
11. Turn Into
It's Blitz (2009)
Show Your Bones (2006)
Fever to Tell (2003)
Date With The Night (MCD) (2003)
Machine (MCD) (2002)
Yeah Yeah Yeahs (MCD) (2001)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 38:58
Produkce: Squeak E. Clean
YEAH YEAH YEAHS jako příklad nové generace New York garage rocku představuje osobitou podobu rockové současnosti. Skupina pevně sedí v kořenech Yew York scény, specifická je však především díky sugestivnímu vokálu Karen, která mě na debutu přímo šokovala projevem plným zvratů. Ječící i chroptivě skřehotající, ale třeba také jemně deklamující Karen je i na druhém albu dominujícím prvkem, přesto je nervní ztřeštěnost v mnoha ohledech zdušena do klidnějších hitovek a i Karen svůj vokál často používá konvenčnějším způsobem. Zůstalo dost z charakteristických vlastností tolik upoutávajících na debutu, přesto působí „Show Your Bones“ usedlejším dojmem, občas jako třeba v „Dudley“ až melancholicky. Pro mnohé to jistě bude dobrá zpráva, neboť YEAH YEAH YEAHS jsou tak snáze poslouchatelní a nižší úroveň nervózní zběsilosti „neleze tolik na nervy“. Já se však raději vrátím k působivějšímu debutu.
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.